Moje poklady

Přijala jsem výzvu "Moje poklady", kterou na svém blogu

  "Tak trochu vyzobaná slunečnice" uveřejnila Marta.

Výzvu jsem pojala jako "rodinné poklady", které mám po prarodičích.

Výšivka babičky Antonie stará snad 100 let.

Mám na ni jenom letmé vzpomínky, zemřela v mých 9 letech.

Snad po ní jsem v genech podědila lásku k ručním pracem.

Byla to maminka moji mamky.

Pečlivost a preciznost je patrná i z rubové strany:

Další vzpomínkou na babičku Antonii je mlýnek na kávu,

který má nádhernou patinu starých časů.

Dnes má svoje čestné místo na poličce u nás v kuchyni.

A nyní o pokladech ze strany tatínka:

 

Babička Božena a dědeček František dostali

v únoru roku 1929 jako svatební dar polici na kořenky.

Příští rok jí bude 90 let ...

Jako malá holka jsem ji měla na hraní ve venkovním domečku.

V létě, v zimě ... tehdy jsem její "cenu" a původ ještě neznala.

Police prošla renovací a zatím čeká na svoje místo.

Babička pekla velikonočního beránka v této kameninové formě:

 

Dlouhá léta ležela v zapomnění a poslední roky

jsem tradici pečení beránka obnovila a každé velikonoce vzpomínám ... 

Babička s dědečkem měli malé hospodářské stavení,

kravku, drůbež, králíky a k tomu ornou půdu a louky.

Jako vzpomínku na jejich hospodaření mám dědečkův notýsek,

kde si zapisoval kolik čeho oseli, sklidili a mnoho dalších věcí ...

Zápisky z roku 1940:

Mezi poklady mám i jeho peněženku,

která ukrývá pár starých rodinných fotek.

Kůže i po tolika letech je krásně měkká, příjemná na dotek.

Zažloutlé listy, hrany i růžky poznamenané časem ...

¨

... to je stará modlitební knížka z roku 1925.

Patřila mým prarodičům a později i tatínkovi, 

kdy bylo náboženství ve škole povinné.

Poslední "poklad" používám skoro denně,

je to dřevěná židle z babiččiny kuchyně.

Skončila na půdě, později při budování podkroví se stala

součástí stavebních pomůcek.

S ní jsme zateplovali, podbíjeli, malovali ...

Všechno přežila, dostala nový bílý kabátek

a nyní má místo u pracovního stolu v mém šicím koutku.

To byly moje poklady, mám jich po prarodičích doma ještě mnoho.

Bydlím v domku, který postavil

 můj pradědeček Josef se svojí ženou Františkou.

Je jiný než v jakém žili, prošel mnoha rekonstrukcemi,

 ale jeho půdorys je stále stejný.

Jediné co zůstalo původní je půda se starými trámy, 

které pamatují dobu před více než 100 lety.

 Dobu kdy moje babička Božena tady prožila dětství

spolu s nevlastní sestrou Annou,

 kterou si babiččiny rodiče vzali jako sirotka.

Dobu, kdy si sem přivedla mého dědečka Františka.

Dobu, kdy se jim tady narodil můj tatínek a jeho sestra ...

 

Starám se o zahradu, která má jinou podobu než kdysi dávno,

ale země je stále stejná, tady žili, pracovali, radovali se i smutnili ...

Z podkrovní ložnice mám výhled na pole a lesy

a někde tam v poli ve svahu mírného kopečku

měli své pole, kde hospodařili.

A to myslím je největší poklad, že žiji v místě, kde žili moji předci,

a jejich stopy života jsou tady s námi stále.

 

 

A stále je tady s námi mohutná stará jabloň

u nás doma nazvaná "jadernička". Má malá sladká jablíčka.

Nejstarší její dochovaná fotka je z počátku 50tých let

a na ní je jabloň už velký strom s bohatou korunou.

Možná ji zasadil pradědeček, když postavil dům, kdo ví ???

 

Její silný kmen má několik otvorů,

 které každý rok na jaře ožívají ptačím štěbetáním malých kosů.

 

Doufám, že kosí mláďata a sladká jablíčka tady s námi budou ještě dlouho.