Víra, naděje a láska ... Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem

 

Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem

a naše druhá návštěva po sedmi letech, kdy se muzeum rozrostlo a zkrásnělo.

Při pohledu na budovu i uvnitř si člověk říká, že tato budova tady stojí hodně desítek let.

Není to tak, muzeum bylo postaveno na "zelené louce".

Základní kámen byl posvěcen 17. listopadu 2006

a 11. července 2009 muzeum vítá první návštěvníky.

Další rok na svátek sv. Václava 28. září se otevírá depozitář muzea,

který byl určený mj. pro největší smuteční kočár všech dob

 z dílny firmy Brožík a syn v Plzni (postavený kolem roku  1900).

Depozitář vznikl z tesaných trámů, cihel, kamene a kovaného železa.

Depozitář jsme navštívili v roce 2016 a tehdy jsem byla okouzlena

prostředím, atmosférou, specifickou vůní a především kočáry, které zde byly vystaveny.

Budova muzea byla tehdy uzavřena, protože v tomto roce začala třetí etapa výstavby muzea,

která spočívala v rozšíření o jedno patro.

Dokončena byla v roce 2021.

Prostor muzea je velkorysý.

Spojuje se v něm dávná historie se současností.

Připadáte si jako v historii,

 přestože stavba je přehlídkou sice současné řemeslné práce,

ale vše působí jako by bylo vybudováno před stovkou let.

Um současných řemeslníků je vidět na každém detailu,

vše spolu ladí a výsledek je ohromující.

Sbírka čítá stovku exponátů: kočárů, sání i dětských sáněk.

Nebudu vám ukazovat jednotlivé exponáty, ale zastavíme se alespoň u dvou.

Prvním je kočár Mylord z roku 1898.

Předem jsem věděla, že tento kočár se tady nachází a moc ráda jsem ho viděla.

Patří totiž rodu Kinských z Kostelce nad Orlicí, kde to mám moc ráda.

Druhým exponátem, který nelze přehlédnout je Zlatá karosa z roku 1750

vyrobená ve francouzské královské manufaktuře a je nejstarším exponátem celého muzea.

Zahrála si ve velkofilmu císařovna Sisi.

Je funkční, byla převezena do Vídně na natáčení.

Tady jsem se zastavila na delší dobu a prohlédla si detaily, které jsou jednak nádherné, ale i fotogenické.

Je to úžasná práce starých mistrů a ještě úžasnější je,

že kočár se podařilo zrestaurovat a dochovat do dnešní doby.

Po schodech jsme vystoupili do otevřeného patra, 

kde mají svoje místo parkové kočáry a kočárové sáně.

Je tady i malá sbírka historických kočárků.

Sbírku kočárů doplňují postroje, kočárové lampy a mnoho dalších věcí,

které patří ke kočárům a koňským spřežením.

Na muzeum navazuje depozitář, kde jsou umístěny smuteční kočáry.

Tam jsem vás  pozvala v minulém příspěvku v listopadu loňského roku:

Tam, kde bydlí andělé ... znovu po sedmi letech

Smuteční kočáry nejsou jenom exponáty, ale slouží i na poslední cestu ...

I to je práce majitele muzea pana Václava Obra.

Zrovna dnes bylo smuteční rozloučení v Praze ...

(fotografii jsem si vypůjčila z internetu)

Posledním místem, které jsme v depozitáři navštívili byla historická dílna.

Až budete opouštět muzeum těmito nádhernými dveřmi,

budete určitě jím uchváceni jako většina návštěvníků.

Majitel muzea pan Václav Obr je nadšenec, obdivuhodný a úžasný člověk,

který svou pílí, umem a obrovskou láskou ke kočárům

toto muzeum založil, kočáry restauruje a každoročně pořádá

slavnost kočárů s názvem JOSEFKOL.

Prohlídka s výkladem je úplný jiný zážitek než jaký jsem

na historických památkách zažila.

Je to podáno s obrovským nadšením, srdcem,

vírou a i tím co se děje mezi nebem a zemí.

Muzeem provází i pan Václav Obr, bohužel jsme na něj

štěstí neměli, ale výklad jeho ženy byl neméně obohacující.

Přeji vám hezký poslední únorový skoro jarní víkend !!!