Antonie

29. 6. 1924

přesně 100 let od vzniku této fotografie.

Mám ráda staré fotografie,

mají své kouzlo, vyzařuje z nich klid a doba, která se nikdy nevrátí.

Moje babička Antonie v době, kdy jí bylo 22 let a byla svobodná.

Celý život měla před sebou a asi nikdo a ani ona by nechtěl vědět to,

co má napsáno v knize osudu ...

Pocházela z malé vesničky u Pardubic,

měla 9 sourozenců: 

bratři Josef, František, Václav, Jan, Alois

sestry: Marie, Anežka, Emilie ... 

poslední jméno si moje mamka nepamatuje (jen ví, že zemřela při porodu syna)

Vdala se za Františka, který byl o tři roky mladší,

do nedaleké vesnice, na statek, práce od rána do večera ...

V manželství se jí narodily dvě děti,

František a o 10 let později Věra, moje maminka.

Přežila dvě světové války a sedm let po skončení té druhé ovdověla,

v 51 letech zůstala sama s dospělým synem a dcerou, které bylo 13 let.

Asi nemusím psát, že další život lehký nebyl ...

Mým životem se vlastně jenom mihla, když mi bylo 9 let zemřela.

Dodnes si pamatuji její kuchyň, ložnici ...

Bydlela hned u trati, takže z okna bylo vidět a slyšet projíždějící vlak.

Mlhavé vzpomínky ... obří kaktus na okně, výklenek ve zdi v kuchyni na hrnečky,

dvě hlavy srnečků nad dveřmi do ložnice,

stará kredenc s kulatým proskleným rohem, křížek na chodbě,

dvoje dveře do kuchyně, aby nebyla zima a netáhlo,

ložnice malá, kde bylo hodně nábytku, sotva se tam prošlo, přítmí, okno malé ...

to byl domov mojí babičky.

Kočičí jazýčky to byla sladkost pro malou holčičku, vnučku ... pro mě.

 Dávno je to co zemřela, i její syn František a mamce je už požehnaně let.

V červnu mamka slavila narozeniny a tak mě napadlo, 

že propojím generace a využiji talent mé dcery.

Jako jeden z dárků dostala kresbu své maminky, podle fotografie staré 100 let.

Poznala ji hned na první pohled ...

Její maminka, moje babička, prababička mojí dcery Andrey

.. každá z nás má z této ženy kousek z její duše, to je to, co si neseme dál životem ...

Přeji vám krásný, pohodový a slunečný začátek léta !