1. března 2013

Jen vzpomínky zůstanou ...

Nedávám na blog fotky mojí rodiny, přijde mi to příliš osobní. Dnes udělám výjimku. Z rodinného alba je to moje nejoblíbenější fotka mého tatínka, jeho sestry a jejich dědečka, tedy mého pradědečka, kterého jsem nepoznala. Mám ji moc ráda, je nostalgická, sálá z ní rodinná pohoda, přijde mi jako ze starých filmů pro pamětníky. Datum na ní není uvedeno, ale myslím, že je focena ještě před začátkem druhé světové války. Bohužel se to už nedozvím a nebudu vědět spoustu dalších věcí, které jsem chtěla vědět "až jednou bude čas" ze stránek starého rodinného alba. Můj tatínek  zemřel náhle a nečekaně, o to je pro naši rodinu jeho ztráta bolestivější. Prožil krásný a dlouhý život. V domě, ve kterém se narodil, žil celý život, zveleboval ho nejprve pro svoji rodinu a později pomáhal i mojí rodině s jeho rekonstrukcí. Prostřednictvím vzpomínek a  všeho  čeho se jeho ruce dotkly, bude s námi napořád.



Už při novoročním přípitku jsem podvědomě měla strach z roku, který končí na číslo třináct, i když na její špatnou pověst nevěřím. Od počátku roku se událo několik výjimečných a špatných událostí, které mě v těchto obavách ještě více utvrdily, a pak přišla událost nejhorší, kterou může rodina zažít. Jak se říká, život jde dál, ale bude jiný a smutný.
 
Vyšívání, šití a vše ostatní, co prezentuji tady u mě na blogu, mi dělalo radost a potěšení. Nyní v mém životě radost není a dlouho nebude. Vím, že teď musím žít ten opravdový a reálný život a snad později zase najdu chuť něco tvořit a budu se chtít o to podělit s vámi všemi. 
 
 
Jitka